Vždycky jsem věděla, že jsem výjimečná. Tak jako každý z vás.

Někdy výjimečně šikovná, někdy výjimečně k ničemu.

Někdy výjimečně chytrá, někdy výjimečně pitomá.

Někdy výjimečně milá a někdy, zcela výjimečně, výjimečně protivná.

Jaká jsou ale ta správná životní adjektiva?

(Odpověď najdete v knize Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery. Není zač!)

Vždycky jsem chtěla něco výjimečného dokázat.

Chtěla jsem být Steve Jobs.

Ale pak jsem zjistila, že zapřel svoji dceru, a tak jsem změnila názor.

Chtěla jsem být Steve Jobs, ale s lidskou tváří. Něco jako socialismus.

Někomu dojde docela rychle, co je v životě důležité, mně to trvalo docela dlouho. Nejdřív jsem studovala, pak jsem studovala, pak jsem sháněla peníze, pak jsem prodávala, pak jsem řídila a pak jsem chvilku řídila agilně.

A pak se mě jeden moudrý člověk zeptal: A je tohle opravdu to, co chceš dělat?

A já věděla, že na mě mluví Steve Jobs.

A říká mi: You've got to find what you love!

(Ale nebyl to Steve Jobs, to je jenom metafora).

A tak jsem si řekla, že udělám, co jsem vždycky chtěla, a založím si módní značku.

Takovou, která bude výjimečně dobrá skrz naskrz.

Takovou, která udělá ženy i muže šťastnějšími.

Takovou, co změní svět k lepšímu. Aspoň o malej kousek.

Krátce jsem si vzpomněla na svůj věk a rubriku 30 pod 30, a pak si řekla, hele, Diora by tam taky nezařadili.

A tak jsem se vydala do Portugalska, abych našla výrobce své první kolekce.

Naplánovala jsem si takovej svůj holčičí roadtrip.

Plán to byl fantastickej.

Plán:

1. Dojet do Portugalska
2. Půjčit si auto a projet Portugalsko
3. Najít výrobce, který vyrobí moji první kolekci

Doletěla jsem do portugalského Porta a vzala za kliku půjčovny aut. Řidičský průkaz prosím. Řidičský průkaz hledám. Řidičský průkaz nemám. Jak my ženy občas přemisťujeme průkazy a peníze a šminky do malých večerních kabelek, a pak je vracíme zpátky do kabelek velkých, tak cesta zpátky do kabelek velkých neproběhla. A řidičák zůstal doma na kuchyňské lince. Přesně vím kde.

A tak tam sedíme, já, portugalská paní z půjčovny a řidičák (ten sedí doma). A tak jsem té paní řekla (trochu srdceryvně), že musím dokázat něco výjimečného. Dala mi Mini Coopera a řekla, že mě v životě neviděla.

A tak jsem v půjčeném voze bez řidičáku objela půlku Portugalska a našla výrobu své první kolekce.

A pak byl covid.

Myslela jsem, že už ten covid přestal. V Evropě ano, v Číně ne.

A tak jako Lorenzův efekt motýlích křídel, zavřené přístavy v Číně způsobily, že globální módní řetězce neměly kde vyrábět a nahrnuly se….do Portugalska.

A tak na JUSTLOVE nebyl ve výrobě čas. A čas plynul, a já si říkala, jak asi vyrobíme tu druhou podzimní kolekci, když ještě nemáme tu první?

Zapíchla jsem prstem do mapy, kde podle wikipedie žijí kašmírské kozy. Jestli má druhá kolekce má být kašmírová, je třeba ten kašmír najít, respektive tu kozu. Když letadlo dosedalo doprostřed mongolské stepi a nikde ani vidu po Ulaanbaataru, znejistěla jsem. Když mě ale bratr mého spolužáka z japonské univerzity pozdravil na letišti s lehkým přízvukem Dobrý den, protože v osmdesátých letech studoval v Československu, a usadil mě do krásného mongolského automobilu, byla jsem zase doma.

Uprostřed mongolských stepí jsem našla svou kašmírskou kozu. Byla krásná, malinká, a já jí držela a říkala si, že jsem dokázala něco výjimečného.

A tak jsem našla výrobu své druhé kolekce v Mongolsku.

Ale mýlila jsem se.

Musela jsem objet půl světa, abych si konečně uvědomila, že dokázat něco výjimečného tkví v úplně obyčejných věcech.

V tom, že se člověk nezblázní,

nezhroutí,

nevzdá,

že ráno vstane, vypije si kafe a řekne si, že to prostě nějak dá.

Ta výjimečnost je v každém z nás, ať už je příběh jakýkoli.

Tohle je ten můj.

Můj příběh o voze a o koze.